Kdy se atletika ve Slatiňanech narodila, to víme přesně. Bylo to za války 19. března 1941. Tehdy se za Sokolovnou sešla parta deseti mladých chlapců, které tam pozval otec zakladatel profesor Rudolf Mísař. Kluci si pod jeho vedením zatrénovali, a protože se jim to líbilo, začali se nabalovat další. Nadšení mladým atletům nechybělo, odborné vedení taky měli, ale co chybělo, to byla atletická dráha. Za Sokolovnou byla jen louka. A tak se začalo brigádničit. Louka dovolila udělat dráhu dlouhou 240 m. A povrch? Tráva. Ano, dráha byla travnatá. Na rovince se ale vybudovala škvárová čtyřdráha. Dnes si takové podmínky už nikdo nedovede představit, ale tehdy to bylo něco. Na travnato-škvárové dráze se nejen trénovalo, ale také závodilo. A to až do roku 1956, kdy byl vybudován nový stadion s dráhou dlouhou už běžných 400 m. Na okruhu bylo šest a v cílové rovince osm drah. A povrch? Antuka. Ano, červená antuka, jakou známe spíše z tenisových a volejbalových kurtů. Tato dráha zažila velkou slávu, zejména koncem 50. a začátkem 60. let, kdy se na ni konala řada významných závodů, včetně mezinárodní VC Slatiňan. 70. léta znamenala trochu útlum, i když v té době bylo ve Slatiňanech silné družstvo žen, závodící v celostátní 2. lize (tehdy skutečně 2. nejvyšší soutěže). V té době vznikla jakási dohoda s Chrudimí, že tam se vytvoří družstvo mužů a ve Slatiňanech žen. Takto to několik let fungovalo celkem dobře, ale nakonec ženy ve Slatiňanech skončily. Přelom 70. a 80. let znamenal asi největší útlum slatiňanské atletiky. Žádná družstva, skoro žádní atleti, dráha mizející pod vysokou lebedou. Ale malá skupinka nadšených atletů, kteří po návratu z vojny chtěli atletiku oživit, se dala do práce i do trénování a v roce 1983 bylo obnoveno družstvo mužů. Zakrátko přibyla i družstva žactva a dorostu. A v roce 1987 se obnovila i VC Slatiňan. Po asi deset let to byl jeden z největších mítinků v Československu. V té době už v republice bylo několik tartanových drah a slatiňanským mítinkům patřilo neoficiální ocenění největší netartanové závody.
V roce 1999 se už hodně špatná antuka vyměnila za škváru, ale to už začínala skutečná doba tartanová a na černou špinavou škváru se atletům moc jezdit nechtělo. Slatiňany se do tartanové rodiny přidaly jako jeden z posledních oddílů až v roce 2023.
Za celou tu dobu od onoho roku 1941 získali slatiňanští atleti a atletky mnoho cenných úspěchů. Skutečně jenom pár jmen. Začal to Josef Modráček (sprinty, dálka), který se stal mistrem protektorátu, pak přicházeli další – Josef Kouřílek (sprinty), Jiří Jehlička (střední tratě), František Jeníček (desetiboj), Vasil Biben (110 m př.), Jiří Krajíček (oštěp, dálka), Anna Linhartová (oštěp), Jaruška Götzová (disk), Karel Jelínek (tyč), Vladimír Juliš (sprinty), Soňa Mašínová (oštěp), Karel Kudrnka (oštěp), Dan Matěcha (oštěp).
Slatiňanská atletika tedy žije 84 let (psáno v r. 2025) a věřme, že bude žít ještě dlouho.
